Expedice Athos 2006 Den třetí 3/4

Horší to bylo s ubytováním. Ubytovával nás takový starý, téměř bych si dovolil říci nerudný mnich, který sice splnil přesně všechny povinnosti s ubytováním spojené, ale tím to také začalo a skončilo. Navíc jsme byli ubytováni mimo časoprostor kláštera, byť necelých 150 metrů od něj. Ráno to bude znamenat mírnou rozcvičku. Ale to už nám nevadí. Zatímco hoši odpočívali, já se vydal ještě kousek dál po pobřeží, tedy přesněji po skalách podél moře (ale přímo na břehu, metr až dva nad hladinou) najít lepší pohled na klášter – aby byly dobře vidět ony ochozy. Když jsem našel co jsem hledal a zkusil to vyfotit, na chvíli jsem si tam odpočinul a užíval si. Pak jsem se pomalu vydal ke klášteru na bohoslužby. Klášter byl snad ještě vylidněnější než před tím, nádherně nasvícen tím správným teplým světlem, takže jsem si sedl na nádvoří a čekal na kluky až přijdou odspoda a až začnou bohoslužby. Teprve po nějaké době mi došlo, že když jsem byl u moře, musel jsem přeslechnout zvony a klády a že bohoslužba už dávno probíhá. Ale v žádném případě jsem toho nelitoval. Ten úplně vylidněný klášter byl velice silný zážitek. Byla to daleko lepší bohoslužba než posedávání a postávání v kostele a pokukování po ostatních jak to udělat, abych nezpůsobil jakési faux pas. Bůh byl tou dobou venku, ne uvnitř v kostele. V kostele byla jen spousta lidí, kteří se k němu modlili. Asi nic silnějšího jsem tady dodnes nezažil. Mše byla plusminus rozumná, tedy nikterak přehnaně dlouhá a ne zcela srozumitelná (to je legrace jak i u jazyka kterému člověk nerozumí to vlastně vadí), takže bylo slyšet jen takový libý monotónní jednolitý zvuk, ze kterého občas vyplulo na povrch krleš krleš krleš krleš kyrie eleison. Tedy ten zvuk byl chvílemi i melodický, abych nekřivdil. Po bohoslužbě a večeři (rizoto – studené, jablko, feta, jogurt a jako vždy víno, voda a chléb) jsem se ptal Vojty, jak je možné, že krleš se používá nebo alespoň používalo ve staroslověnské liturgii i u nás, když její sláva a dle Vojtova vysvětlení i základní pravidlo je rodný jazyk věřících. I vysvětlil mi, že slovíčka jako amen nebo právě kyrie eleison přestávají být slovy významovými a stávají se jakousi zvukovou konstantou s přesně definovaným významem. Úmyslně nepoužívám pojmu novým slovem v oné řeči.    Chcete-li si přečíst celý deník od začátku, můžete začít číst tady. Chcete-li si přečíst předchozí kapitolu, můžete si ji přečíst tady. Chcete-li si přečíst následjící kapitolu, můžete si ji přečíst tady.