Expedice Athos 2006 Den třetí 2/4

Začátek cesty byl pravda trochu do kopce, vzhledem ke včerejšku trochu moc do kopce, ale nádherná cesta, plně objasňující název Zahrada Panny Marie. Pravda, trochu úzká a neméně nebezpečná nad srázy, ale na rozdíl od včerejšího závěru cesty srázy zarostlé, takže má člověk alespoň pocit (i když je to prakticky nesmysl) že se má čeho chytit. Ale prošlo před námi tolik lidí tak proč zrovna my bychom měli padat, no ne? A to že stezička byla místy totálně zarostlá, tedy větičky okolních keříčků jí dokonaly schovaly? O to to bylo krásnější – opticky i pocitově. Je vidět, že tudy neproudí tisíce lidí denně – odhadoval bych to do deseti, a to si ještě myslím, že je moc. Horší byl sestup ke klášteru – začalo drobně sice, ale přeci dostatečně poprchávat na to, aby jednak kameny na cestě začaly hezky prokluzovat, jednak – a to bylo horší – aby mi zase navlhl foťák a začal stávkovat. A když začal stávkovat foťák, proč by zároveň nemohl začít stávkovat můj mozek? No ni? I u vědomí toho, že nafocené fotky si foťák stáhne do kazety a poslední musí být nepovedená, protože se exponovala minutu za normálního světla jal jsem se jej otevírat, by se vzpamatoval. Teprve když jsem v něm uviděl celý nový nenaexponovaný film – byly nafoceny právě dvě fotky - mi došlo, že to byla asi chyba. Tak jsem ho honem zavřel a modlím se aby se nenasvítil celý film. Protože záběry, které jsem potom dělal by mohly být – kdybych uměl fotit  - velice hezké a zajímavé. Grigoriou je daleko hezčí klášter než Dionisiou. Navíc jsou tam fotky, které kluci nefotili. Takže je mám – tedy li-je mám – pouze já. Já vůůůůůůůůůl. (poznámka při přepisování do počítače a tedy po návratu: nevím, kolik se toho nasvítilo, ale špatné fotky mi dali asi dvě, celkem z filmu vyšlo fotek přes 30, takže mé modlitby byly vyslyšeny, Bůh sem má opravdu blízko). Ale zpátky ke Grigoriou. Je to podle mne jednoznačně nejkrásnější klášter, který jsme na našem putování dodnes viděli. Není ani moc velký, jako třeba Megistis Lavra nebo Dionisou, ani moc malý, jako byli Rumuni. Takový akorát, komorní, tichý. Přišli jsme přesně do poledního klidu – tedy přesně … bylo hrubě po dvanácté, spíše bych řekl po třetí, ale na poledním klidu to nic nezměnilo. Ale mělo to jednu obrovskou výhodu – tím, že mniši spali či jinak odpočívali, klášter byl naprosto vylidněný a my měli spoustu klidu na jeho prohlédnutí až prošmejdění. Nejvíc ze všeho se nám líbily dřevěné ochozy nad mořem – fotili jsme si je všichni.  Chcete-li si přečíst celý deník od začátku, můžete začít číst tady. Chcete-li si přečíst předchozí kapitolu, můžete si ji přečíst tady. Chcete-li si přečíst následjící kapitolu, můžete si ji přečíst tady.